Syndrom podvodníka je ten nezvaný host, který i těm nejschopnějším lidem šeptá do ucha, že jejich úspěch je náhoda a že si to všichni brzy uvědomí a vše odhalí.
Nehledí na diplomy a úspěchy, podkopává sebevědomí zevnitř, uvádí zpravodaj .
Psychologové se domnívají, že kořeny tohoto jevu často sahají až do dětství, kdy pochvala mohla být podmíněná a závisela pouze na grandiózních úspěších. Člověk si internalizuje postoj, že jeho hodnotu neurčuje úsilí, ale výhradně bezvadný výsledek.
Pixabay
Odborník na rozvoj kariéry upozorňuje, že syndrom podvodníka je charakteristický zejména pro perfekcionisty, kteří se panicky bojí udělat i drobnou chybu. Strach z toho, že nebudou „dost dobří“, je paralyzuje mnohem více než samotné nováčky.
Zajímavé je, že tento stav se často zhoršuje v době kariérního postupu nebo veřejného uznání. Mozek si novou úroveň odpovědnosti nevykládá jako zasloužený úspěch, ale jako hrozbu, která vyžaduje mobilizaci všech sil, aby se zabránilo „ostudě“.
Jedna úspěšná spisovatelka se přiznala, že s každou další vydanou knihou se jen více obávala, že tentokrát čtenáři uvidí, že to „neutáhne“. Musela se doslova nutit posílat rukopisy do nakladatelství, protože vnitřní hlas jí říkal, že nejsou dokonalé.
Bojovat s tímto stavem je samo o sobě téměř zbytečné, protože každý nový úspěch impostor syndrom jednoduše používá jako důkaz své správnosti. Psychologové doporučují dostat tyto obavy na povrch tím, že je vyslovíte psychologovi nebo důvěryhodnému kolegovi.
Když se iracionální strach vysloví nahlas, často ztratí svou sílu a ukáže se, že jde jen o soubor úzkostných myšlenek. Je užitečné vést si „deník úspěchů“, kam se zaznamenávají všechna profesní vítězství a pozitivní zpětná vazba, i ta malá.
Opětovné čtení takových záznamů ve chvílích pochybností slouží jako silný protijed proti toxickému vnitřnímu kritikovi. Postupně si člověk uvědomí, že cesta k mistrovství se skládá z pokusů a omylů, nejen z vítězství.
Přijetí vlastní „neideality“ se nestává porážkou, ale osvobozením, které otevírá cestu ke skutečnému, nikoliv trýznivému profesnímu růstu.
Přečtěte si také
- Proč multitasking zpomaluje práci: jak nás mozek trestá za přepínání.
- Proč se musíme naučit emočním hranicím: Proč empatie není o obětování se?
