Tato rozkošná póza se zakloněnou hlavou dokáže rozplynout srdce i toho nejpřísnějšího člověka.
Podle zpravodaje se však za tímto fotogenickým gestem skrývá složité fungování psí inteligence a fyziologie, nikoli jen snaha vypadat roztomile.
Nejlogičtější teorií se zdá být, že to psi dělají proto, aby lépe slyšeli. Stavba jejich ušního bubínku jim umožňuje nasměrovat uši ve směru zdroje zvuku a mírný záklon hlavy jim může pomoci přesněji určit známý povel nebo intonaci. To platí zejména pro slova, která si zvíře spojuje s procházkou nebo jídlem.
Další, neméně přesvědčivá teorie, souvisí se zvláštnostmi vidění. Dlouhé tlamy mnoha plemen vytvářejí přímo před nosem jakési „slepé místo“, které nám brání vidět spodní část lidské tváře. Zakloněním hlavy si pes jednoduše zlepší zrak, aby viděl to nejdůležitější – ústa svého majitele, která jsou zdrojem řeči a emocí.
Studie provedená maďarskými vědci z Univerzity Eötvös Loránd zjistila, že psi, kteří při kontaktu s člověkem častěji naklánějí hlavu, dosahují lepších výsledků v zapamatování jmen hraček. To naznačuje, že toto gesto může být vnějším znakem soustředění a procesu zapamatování.
Lze předpokládat, že v tomto okamžiku mozek zvířete aktivně zpracovává známý zvuk a snaží se jej přiřadit ke konkrétnímu významu nebo očekávání. Nejedná se pouze o reflex, ale o projev zapojení do komunikace. Takoví psi nejen naslouchají, ale skutečně se snaží porozumět.
Sociální aspekt by se neměl podceňovat. Štěňata se rychle naučí, že určité chování vyvolává u lidí pozitivní reakci – úsměvy, láskyplná řeč, hlazení. Naklánění hlavy, ačkoli je zpočátku mimovolným gestem, se snadno etabluje jako úspěšná sociální taktika.
Zvíře se doslova naučí být pro svého pána srozumitelné a příjemné. Vidí, že jeho gesto je shledáno roztomilým, a opakuje ho znovu, aby prodloužil interakci a získal část pozornosti. To je důkazem hlubokého citového pouta mezi druhem, který byl domestikován před desítkami tisíc let, a člověkem.
Jednou mi sousedka z venkova, která vlastní starého španěla, vyprávěla veselou příhodu. Její pes, obvykle flegmatický, vždy ožil a pobaveně nakláněl hlavu na stranu, když vzala do rukou jeho vodítko. Reakce byla stejná, i když to udělala potichu, jen když ho vytáhla ze skříně.
Tento případ potvrzuje, že někdy může být gesto součástí celého komplexu chování souvisejícího s očekáváním příjemné události. Stává se němou, ale velmi výmluvnou otázkou: „Jdeme?“. Při pohledu do těch inteligentních, chápavých očí si tedy můžete být jisti, že uvnitř probíhá složitá a smysluplná práce.
Přečtěte si také
- Proč kočky mručí: skrytý mechanismus prastarého porozumění
- Jak číst kočičí polibek: proč na vás pomalu mrká
