Mnoho lidí si stále plete zdravou péči o sebe s naprostou sebeláskou, čímž pokládají nášlapnou minu do základů svých vztahů.
Obětují své zájmy, očekávají vděčnost a nakonec se dočkají jen vyhoření a nelibosti, uvádí .
Skutečná sebeláska nemá nic společného s narcistickým narcismem. Je to spíše silný vnitřní základ, který vám umožní přečkat bouře a vážit si sebe sama i v konfliktních chvílích.
Pixabay
Psychologové upozorňují, že člověk, který si neváží sám sebe, podvědomě promítá tento postoj na svého partnera. Těžko může věřit v upřímnost komplimentů a neustále čeká na nějaký úlovek, což v páru vytváří toxickou atmosféru úzkosti.
Takový člověk je jako dům s vratkými základy, který neustále vyžaduje podporu zvenčí. Jakýkoli závan větru – kritika, nevšímavost partnera – ho přiměje otřást se v základech. Jeho nálada a sebevědomí začnou katastrofálně záviset na každém slově a pohledu milované osoby.
Zbaven svého vnitřního jádra upadá do spoluzávislosti a beze stopy se rozpouští v druhém. Místo dvou celistvých osobností vzniká jedna nestabilní konstrukce, v níž se oba ztrácejí. Partner v takovém páru často cítí ohromnou tíhu odpovědnosti za štěstí někoho jiného.
Pároví terapeuti často zdůrazňují, že schopnost říkat „ne“ a prosazovat osobní hranice je aktem sebelásky a lásky ke vztahu. Není to zeď, ale spíše břeh řeky, který brání tomu, aby se chaoticky rozlila a zničila vše kolem sebe. Tam, kde nejsou hranice, se láska postupně mění v bažinu, kde se utopí individualita i vášeň.
Když si člověk skutečně váží sám sebe, nedovolí, aby se s ním zacházelo znevažujícím způsobem, ale také se nesnaží ponižovat svého partnera. V jeho přítomnosti se ostatní lidé mimovolně začínají cítit klidněji a sebevědoměji. Nevyžaduje neustálé potvrzování své důležitosti, protože si tento pocit nese v sobě.
Jeho sebedůvěra se stává magnetickou silou, která přitahuje stejně vyspělý postoj. Zdraví partneři tuto vnitřní celistvost intuitivně rozpoznávají a usilují o ni. Vztahy jsou zbaveny břemene vzájemných stížností a manipulace.
Sebeláska se projevuje v maličkostech: ve schopnosti strávit večer o samotě bez výčitek svědomí, ve schopnosti vybrat si práci a koníčky, které přinášejí radost. Neznamená izolaci, ale naplňuje náš společný čas novými barvami a tématy k rozhovoru.
Zajímavý, bohatý život každého z partnerů se stává společnou hodnotou a zdrojem nekonečného společného zájmu.
Jeden známý psychoterapeut kdysi řekl, že druhého člověka můžeme milovat jen tak, jak milujeme sami sebe. Tato myšlenka se zdá paradoxní jen na první pohled. Snažit se dát někomu jinému to, co sami nemáte, je odsouzeno k nezdaru a vede jen k citovému vyčerpání.
Naplněním své vnitřní nádoby je člověk schopen sdílet se svým partnerem bez výčitek a skrytých účtů. Jeho láska se stává bezpodmínečným darem, nikoli transakcí s očekáváním vzájemné investice.
Takový vztah přestává být bitevním polem ambicí a stává se bezpečným přístavem.
Přečtěte si také
- Co se stane, když se ve vztahu vytratí přátelství: proč vášeň nestačí
- Proč potřebujeme „jazyk lásky“: jak přestat mluvit různými dialekty
